Endolymfatický hydrops
(Ménièrova choroba a Ménièrův syndrom)

	Obr. 1. Tekutiny vnitřního ucha

Endolymfa je kapalina, která vyplňuje struktury vnitřního ucha (hlemýžď a polokruhovité kanálky) a omývá citlivé buňky sluchového a vestibulárního analyzátoru (Obr. 1). Za normálního stavu se objem endolymfy i koncentrace elektrolytů v ní obsažených (draslík, sodík, chlór a jiné) udržují na stabilní úrovni.

Endolymfatický hydrops je onemocnění sluchové a/nebo vestibulární části vnitřního ucha vyvolané zvětšením objemu endolymfy a změnou koncentrace v ní obsažených elektrolytů.

Čím je způsoben vznik hydropsu?

V některých případech se příčinu nepodaří určit. Takový stav se pak nazývá primární, neboli idiopatický hydrops, častěji známý pod názvem „Ménièrova choroba“.

Mezi nečastější příčiny vzniku sekundárního hydropsu (nebo také „Ménièrova syndromu“ patří degenerativní změny krční páteře (osteochondróza), různá endokrinní onemocnění, alergické reakce či infekce, čili stavy, které vyvolávají změny tonu a propustnosti cév.

Jak se endolymfatický hydrops projevuje?

Při tomto onemocnění může docházet ke vzniku celé řady příznaků: pocit zalehnutí uší, šelesty vuších, nedoslýchavost, prudké záchvaty točivé závratě trvající několik hodin a doprovázené nevolností a zvracením, nebo může docházet pouze k malému vrávorání, nejistotě při chůzi.

	Obr. 2. Zleva: normální otolity Zprava: otolity u nemocného s Ménièrovou chorobou

Nenadálé záchvaty silné závratě, nevolnosti, zvracení doprovázené šelesty vuších a zhoršením sluchu (většinou na jedné straně) jsou charakteristické pro primární (idiopatické) onemocnění. Záchvat může trvat od několika hodin až po několik dní a opakovat se nezvykle často (každé 2-3 dny). V době mezi záchvaty příznaky onemocnění chybí, s výjimkou zhoršení sluchu. Opakované záchvaty vedou kneustálému zhoršování sluchové funkce, někdy až do úplné (jednostranné) hluchoty. Celková doba trvání nemoci je různá, někdy nemoc trvá desítky let. Častěji se onemocnění vyskytuje u žen ve věku od 30 do 50 let.

Jak se stanovuje diagnóza?

Nejdříve se musí pacient obrátit na specializovaného lékaře - otorinolaryngologa nebo otoneurologa, který na základě specifických příznaků a provedených diagnostických testů může zvážit přítomnost endolymfatického hydropsu. Pro upřesnění diagnózy a také za účelem zjištění vyvolávajících onemocnění (při sekundárním hydropsu, kdy je třeba zjistit, na základě jakého patologického stavu vznikl) je potřeba konzultací s dalšími odborníky - neurologem, audiologem, alergologem apod.

Léčba endolymfatického hydropsu

Cílem léčby je zajistit udržení stálého objemu a složení endolymfy. V souvislosti s tím léčba obvykle bývá komplexní a zahrnuje následující části:

• Speciální dietní opatření
• Diuretika (léky vyvolávající tvorbu a vylučování moče)
• Jiné speciální přípravky (např. betahistin dihydrochloridu), jejichž účinek bezprostředně zajišťuje stálost množství a složení endolymfy
• V případech, kdy závrať má velice výraznou symptomatologii, může lékař krátkodobě předepsat léky snižující nepříjemné pocity (sedativa, trankvilizéry).
• U nejtěžších případů, jestliže účinnost medikamentózní léčby je nízká, může být účinný chirurgický zákrok.
• V případech, kdy je hydrops sekundární, je nutné léčit základní onemocnění.